Jak jsem si četla rodinný rodokmen

Už je to hodně dlouho, co se můj prastrýc pokoušel dát dohromady rodinný rodokmen - přímou linii mého pradědečka, vlastně jeho otce. Chápete, doufám? :D ... Dneska donesl papír, kde je tajemství odhaleno. Teda kdyby tam nějaké bylo. Tak či onak, dopátral se až k roku 1684. Neskutečné. Příjmení se za ta století lehce změnilo, ale pořád je to můj rod. A těch lidí.

Když si vezmete, že v tehdejší době jste si vážně nemohli koupit antikoncepci a vůbec nějaká ta ochrana tehdy asi vážně moc nebyla. V knížkách se někdy píše, že tak možná báby kořenářky či porodní báby znaly triky, ale to víte, jedna stará paní povídala a stejně měli všichni i klidně deset dětí. A to je právě to, co mě nepřestává udivovat. Kolik se mi po světě asi toulá příbuzných?

Je sice pravda, že tehdy často se víc jak polovina těch dětí nedožila dospělosti, ale někteří ano a ti potom měli dalších deset dětí, z toho zase třeba půlka přežila, a tak dále a tak dále. Za pět století ( a kdo ví, kdo tam byl před tím) se těch lidí napočítá dost. A každý z každé generace, co přežil, měl další děti a ti děti měli svoje děti a takhle to nejspíš pokračuje až do dneška.

Já viděla jen tu přímou linii, takže těch lidí je sice dost, ale je to pořád jen jedna přímá linii z jedné strany mojí rodiny. Vezměte si, že každý člověk má dvě rodinné strany a takhle se to dál dělí zpátky, vaše maminka má dvě, tatínek má dvě, to už máme čtyři, babička má dvě, dědeček má dvě. Nevím, jak vám, ale mě se z toho už motá hlava.

Myslím, že kdybych samu sebe vztyčila jako poslední bod, poslední člen, prozatím a sepsala úplně všechny, kteří stojí za mnou v minulosti, na všechny možné strany a pak ještě všech těch, kteří nešli ke mě přímou linií, kdy to byli jen moje pra-pra-pra-pratetičky a pra-pra-pra-prastrýčkové, asi bych se upsala. Nejspíš by mi ani nestačil život na to, abych se toho dopátrala, ale jen ta myšlenka je naprosto neskutečná, ohromná, šílená. Když jsem šla do první třídy, kdo ví, jestli jsem si zrovna nesedla vedle nějakého bratrance přes deset kolen? Kam všude sahají částečky krve, které v sobě nosím? V jakých zemích se toulají lidé, se kterými sdílím krev?

Rodokmeny jsou vážně záležitost na vysoké úrovni. Teda když pominu fakt, že ten, co mám právě v ruce nevypadá jako starodávný pergamen, ale je to jen obyčejný kus A4 a mám dokonce dost velké podezření, že to někdo psal na psacím stroji. Jo a ještě jsem zjistila, že existuje nebo existovalo jméno Rosina a dokonce se těch mých rodinných příslušníků tak jmenovalo docela dost, asi to bylo tehdy v Top 10.

Určitě existuje hodně lidí, co mi řekne, koho to zajímá, vždyť už jsou všichni po smrti, ale mě osobně a myslím, že je nás víc, historie rodiny zajímá, už jen z toho důvodu, že nikdy nemůžete vědět, na co narazíte. Já třeba ještě vím, že zase ze strany mojí babičky spoustu generací zpátky rodina byla italská a dokonce byli šlechtici, prý Von něco :D Takže pokaždé, když se začnu rozohňovat a rozčilovat, tak mi moje mamka neopomene připomenout "jo, to budou ty italské geny." sice rozředěné generacemi, ale přeci jen tam z nich něco snad zůstalo.

A co vy? Máte/četli jste nějaký svůj rodinný rodokmen? Zajímá vás historie vaší rodiny?