neděle 15. listopadu 2015

TRIP: Paříž (Květen 2015) Druhá část




3 den
Plán na třetí den byl jasný. Věž Montparnasse a Eiffelovka. Montparnasse mi bohatě stačila zespodu. Vysoká jak nevím co. Zalomili byste si pomalu krk, abyste dohlédli na vrchol. Jelikož ke klaustrofobii můžu přičíst i strach z výšek, tak jsem na vršek na vyhlídku poslala jen mužskou půlku naší skupiny, ti jediní neměli z výšek strach. Musím se ale přiznat, že když jsem viděla následně záběry, které z vrchu natočili, tak jsem svoji fóbii opravdu proklínala a tiše záviděla, že něco tak úžasného mohli vidět.

video

A konečně se dostalo na slavnou Eiffelovu věž. Vyrazili jsme metrem a za chvíli jsme stáli před touhle úžasnou věží, kterou kdysi postavili jen dočasně na světovou výstavu a ona tam nakonec stojí doteď a je symbolem Paříže. Z počátku mi přišla celkem malá. Ale tuhle potíž jsem letos měla se všemi slavnými stavbami, na obrázku to vypadá vždycky větší. Když jsem si ale stoupla do středu pod ni, tak mě konečně dostala. Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byl ten žlutý balón Roland Garros 2015, protože to byl zrovna týden, kdy se hrál v Paříži tenis. Aspoň mám ale originální foto.
Eiffelova věž. Fotka se žlutým balónem je vyfocena zespodu Eiffelovky, přímo ze středu. Málem jsem sebou švihla, než jsem to vyfotila, jak jsem byla zahnutá, zamotala se mi hlava. Ale fotka vyšla parádně. Co myslíte?

Nahoru na věž jsme nevyjeli, nějak nás to nelákalo (ano, zase ta moje fóbie :D) a tak jsme se šli projít kolem Eiffelovky. O kousek dál v zahradách jsme narazili na zábavní centrum pro fanoušky Roland Garros, kde jste si zdarma mohli zkusit, jakou silou dovedete odpálit míček nebo si zahrát takový prapodivný tenis, kde jste se proti sobě dva postavili a mlátili do země, kde se zrovna rozsvítilo světlo a prostě kdo byl rychlejší.

Další položka na seznamu, kterou jsme ten den ještě stihli, byl Vítězní oblouk. Ten byl docela impozantní, uvnitř vlála obrovská vlajka, která by do sebe zahrnula asi tak deset našich obýváků, co se velikosti týče. Na zemi byly zlaté tabulky, kde byly napsané různé historické připomínky a data slavných událostí a lidí. Celkově to působilo opravdu krásným dojmem.


Pak někdo dostal hodně blbý nápad, že chce vidět stadión Roland Garros. Nějak jsme mu nedovedli vymluvit, že se tam stejně nedostane ani ho nezahlédne, když je tak významný tenisový turnaj v plném proudu. Tak jsme se tam dovlekli, zjistili, že se vážně nikam nedostaneme a zase se už po celém dnu zničení odvlekli na metro. Jediné pozitivní na tomto "výletu" byly zahrady, které jsou vedle stadionu a aspoň těmi se dalo projít. To byla hezká procházka. Dokonce jsme tam v kytkách uviděli malého králíčka. Nakonec byl zavelen návrat na hotel, odpočinek a pak noční výprava k Eiffelovce.

Samozřejmě jsme tam dorazili s předstihem, tak jsme se potulovali kolem. Našli jsme jeden obchod se suvenýry. Tak jsme si tam koupili dva šátky, já kabelku s motem Paříže a mám dojem, že i nějaké magnety na lednici. Paní z nás byla tak nadšená, že se ke mně po zaplacení pak ještě přihnala a začala mi strkat do ruky dva malé přívěšky Eiffelovky a já na ni, že to je dobrý, že opravdu takový prťata kupovat nechci a ona najednou "Gift,Gift for you!", no tak jsem si dárek vzala.

Čekání ale stálo za to. V deset hodin Eiffelovka totiž spouští první světelnou "show", kterou pak vždy v celou opakuje. K večeru se celkově rozsvítí a pak v těch deset začne zběsile na pár minut blikat. Není to nic extra. Ale mě osobně se to líbilo. Bylo to docela hypnotizující. Jediný problém je, že se tam samozřejmě nahrne spousta turistů. Takže kompletní výhled z trávníku hned zablokovali dva tourbusy a k tomu tam zastavilo ještě pár limuzín, z kterých vylezlo asi padesát lidí se šampaňským.

Mimochodem šampáňa tam samozřejmě po celý večer nabízí místní pouliční prodavači, flašku vám šoupnout rovnou do obličeje, k tomu selfie tyčky a různé velikosti dekorativných eiffelovek, kdyby měl někdo zájem :D ... Nakonec jsme si našli místo před autobusy a tam se v klidu dívali. Když už byl konec a my tam dál stáli jen tak prostě, tak jeden řidič autobusu neustále troubil a my pořád, jestli se nezbláznil, a to on troubil na nás, protože si myslel, že patříme k jeho výpravě, tak aby nás tam náhodou nenechal. No a pak jsme se odebrali zpátky do hotelu, naposledy zamávali Eiffelovce a už před námi byl jen poslední den.

4.den
Ráno jsme šli udělat velký nákup francouzských sýrů, které jsou sice výborné, ale děsně smrdí, takže jsme se málem v autě po cestě domů zadusili. Ale když ona je to vážně dobrota, jestli někdy pojedete kamkoliv do Francie, koukejte po kulatém sýru, který má na sobě mnicha v oranžovém rouchu nebo farmáře. Lahoda!

A pak nastala naše poslední výprava a to do Versailles. Já zrovna ten den slavila narozeniny, takže to bylo o to zajímavější. Komu se povede oslavit narozky zrovna ve Versailles? Uznávám, Eiffelovka by byla o něco stylovější, ale i tak, Versailles je prostě nádherné. Ale když jsme tam dojeli, tak jsme se trochu vyděsili, že nic neuvidíme, protože přes celé nádvoří se táhla fronta cik cak přes celou délku. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby tam ti lidé stáli ještě dneska. Pak jsme ale zjistili, že to je fronta do zámku, kam my nechtěli. Našli jsme vchod do zahrad a užasli. Kdyby tam kolem nás nechodili ti vojáci s těmi samopaly, asi bych si to užila o trochu víc, pravda, ale i tak to byla krásná podívaná.
Jediné, co trochu, ehm no hodně, hyzdilo okolí, byla podivná obrovská konstrukce, připomínalo to tu trubici, co mají staré gramofony. Obrovské, růžové, neidentifikovatelné cosi. Trůnilo si to tam uprostřed zahrad. Mysleli jsme, že tam asi něco opravují. Ale bylo to vážně divné. Když jsme se tam ptali prodavačů v bufetu, jestli nevědí, co to je, říkali, že netuší. Dnes, když už vím, co to bylo, je podezřívám, že se jen styděli to říct.

A co to tedy bylo? Slyšeli jste někdy o Anishy Kapoorovi? Britském umělci? Já taky ne. Až doma jsme úplnou náhodou objevili jeden maličký článeček o této šílenosti. Ta slavná roura se jmenuje "Dirty Corner" a má to být královnina (děti zakryjte si oči!) vagína. Jako umění je někdy vážně cvoklé a někdy i to nejšílenější na naprosto netradičním místě dokáže vytvořit něco nádherného. Ale teda jako pardón, ale tohle je něco hnusného. Ne ani tak tím, čím to je, co to reprezentuje, proti tomu já nic nemám :D. Ale prostě proč hyzdit krásné zahrady takovým monstrem. Někde uprostřed města nebo náměstí bych to dovedla pochopit. Nejspíš existuje nějaký důvod, proč zrovna Versailles a vagína dohromady. Ale no, mě to jen zkazilo podívanou ve Versailles. Nehledě na to, že po dobu, co jsem tam byla, jsem myslela, že je to jen staveniště. Rozhodně by mě nenapadlo, že je to umění. Kdybych to viděla, možná bych na to tenkrát koukala jinýma očima.
Hned na první fotce, tam za tou fontánou, ta růžová věc. Dirty Corner. Fotka se kliknutím dá ještě zvětšit,
Takže takhle nějak dopadl náš výlet do Versailles. Vagína, vytopené WC, samopaly a pár soch a keřových labyrintů. Naštěstí zámek je z venku něco naprosto nádherného a když si odmyslím to "staveniště", tak se mi tam moc líbilo a rozhodně se tam chci jednou vrátit a projít si ty zahrady pořádně, dojít až dolů k vodě. A kdo ví, možná kouknout i na zámek zevnitř. Možná bych tu frontu stihla vystát, než umřu.

No a tím končí můj první výlet do Paříže. Cesta proběhla naprosto v pořádku domů. Hned jsme si dali ty výborné sýry. Bylo to prostě super.

A jak bych zhodnotila můj celkový dojem z Paříže? Hezké ale chyběli mi barvy. Rozhodně se mi líbila Eifffelovka a knihkupectví. Montmartre a Sacre Coeur měli taky hodně atmosféru. Ale prostě kde nechali barvy. Paříž mi přišla dost šedivá. Oproti třeba Londýnu. Když chcete Pařížskou romantickou atmosféru, jakou známe z filmů, musíte si ji tam někde najít, nečekejte ji na každém rohu. Občas ji vytvoří muzikanti v metru, o těch jsem zapomněla prve napsat. Potkali jsme jednoho harmonikáře a pak dalšího mladíka, který měl sebou přenosný kazeťák a mikrofon a moc hezky zpíval a jeho těhotná manželka/přítelkyně mezitím vybírala peníze. Nikomu se ale nevnucovali. Prostě odehráli to svoje, pokud jste zrovna neměli migrénu či kocovinu, tak vám zpříjemnili nudnou cestu metrem. Pokud jste jim chtěli dát nějaký ten drobák, tak jste dali. Když ne, tak vám pán nešel omlátit mikrofon o hlavu, prostě jen vyskočil z vagónu, naskočil do dalšího a vy jste vesele pokračovali v cestě a on taky.

Do Paříže se chci určitě ještě vrátit, ale neudělala na mě takový dojem, jaký jsem čekala. Možná že když už za sebou mám obligátní památky, tak až se tam jednou vrátím, možná najdu někde to skutečné kouzlo Paříže. Tentokrát jsem ho okusila jen malými doušky.



Žádné komentáře:

Okomentovat